Mé roz-MAZLENÉ děti jsou mými učiteli

2Bylo mi 22 let, když jsem poprvé otěhotněla. Z těhotenství jsem měla radost, protože s partnerem jsme po dítěti moc toužili. Ale byla jsem nejistá. Přede mnou se klenulo dlouhé neznámé období se spoustou otazníků. Měla jsem informace o tom, co bych měla dělat a co ne, jaká vyšetření bych měla podstoupit, v jakém týdnu co přijde apod. Ženy, které jsem v tu dobu kolem sebe měla (a byly to především ženy o generaci až dvě starší, než já), mě zásobovaly spoustou rad a já je tak nějak přijímala, aniž bych nad nimi přemýšlela. Říkala jsem si, že jsou přeci zkušenější, tak vědí, a pak jsem měla strach odporovat. Rady se týkaly nejen těhotenství, ale i porodu, přístupu k dítěti a výchovy. Dnes, když si na ty rady vzpomenu, leze mi mráz po zádech a já nerozumím tomu, jak jsem na ně opravdu mohla přistoupit…

V průběhu měsíců, co se dítě choulilo v mém Lůně, jsem si dávala pozor na všechno, co dělám, brala jsem to velmi zodpovědně. Jedla jsem zdravě, polykala vitamíny, lehce cvičila, chodila na vzduch, pravidelně docházela na všechna ta vyšetření do nemocnice a odešla ze zaměstnání, které mě každodenně (a obzvlášť v těhotenství) stresovalo. Snažila jsem se svému tělu i dítěti dopřát to nejlepší – a tohle přesně bylo ono, takhle jsem to vnímala, takhle jsem se to naučila… Ale něco tomu chybělo. Nikdo mi tenkrát neprozradil, že dítě není jen něco neznámého, co se tiše vyvíjí a za devět měsíců se narodí, ale úžasná moudrá bytost, se kterou můžu být po celou tu dobu v kontaktu a s jejímž vývojem můžu růst i já. Věděla jsem, že mu mám projevovat svou lásku, což jsem dělala, děťátko jsem hladila, mluvila s ním, poslouchala relaxační hudbu, ale všechno to bylo tak nějak „anonymní“, vše se mi zdálo na povrchu, bez hlubšího propojení.

Díky Bohu, mé dítě se mi ozvalo samo, a to na úplném začátku. Tenkrát jsem se už nějaký čas věnovala automatické kresbě a právě prostřednictvím jí se mi potvrdil ten silný pocit, který jsem cítila uvnitř, že jsem těhotná.  Neptala jsem se na to, ale ruka sama malovala. Malé dítě obklopené duhovými barvami. Nevím, proč mě tenkrát nenapadlo, že by mi právě kresba mohla pomoci se s dítětem víc spojit, nebo že by dokonce mohly existovat jiné, další možnosti…

Dnes na své první těhotenství i porod děťátka vzpomínám trochu s lítostí. Ten čas, který by měl být nejkrásnější v životě ženy-matky, mi narušovala spousta zbytečných a pro mě stresujících vyšetření a lékaři za každou cenu hledající jakoukoli chybu na mně, mém těle nebo dítěti. Samotný porod ve sterilním prostředí byl plný nepotřebných a úctu beroucích zásahů, kde jako bych měla hrát jen vedlejší roli, a moje naprosto zdravé dítě se rodilo nedůstojně. Já sama jsem potlačovala cokoli, co jsem potřebovala a poslušně mlčela, protože tak by to mělo být – nebo aspoň takové rady jsem dostala… Chlapeček byl ode mě od první chvíle izolovaný na několik nekonečně dlouhých hodin. Tenkrát jsem o něj nedokázala bojovat. Nedala jsem na sobě nic znát, ale ta bolest, kterou jsem zažívala, zrovna tak jako můj chlapeček ležící kdo ví kde, by mě zabila, pokud bych jí nechala přijít… Když ho přinesli, byla jsem šťastná, ale někde uvnitř jsem také cítila odcizení. Vždyť já ho vlastně vůbec neznám! A pořád jsem si musela opakovat: tohle je moje dítě…

Sotva se narodil, znovu přišly rady žen z okolí: „Nesmíš ho moc chovat, jinak ho rozmazlíš, vracej ho do postýlky! Nesmíš si ho brát do postele, jinak ho zvykneš a už se ho nezbavíš! Neměla bys ho nosit, pak ho budeš tahat pořád, jeho místo je v kočárku! Navíc pak nebude chtít chodit sám! Nekrm ho, když si řekne, je to moc brzo od doby, kdy jedl naposledy! Nemůžeš mu dávat v noci tolik jíst a už vůbec si ho nezvykej, aby si tvoje prso jen tak cucal! U kojení jedině seď a víc jak deset minut mu prso nenechávej, udělá si z tebe dudlík, dej mu radši šidítko! To nevadí, že pláče, jen ho tam nech samotného, nechoď za ním pořád, vycvičí si tě, radši ho nech vykřičet, unaví se a přestane! Je najedený, přebalený a břicho ho nebolí, tak nemá nárok, víc už chtít nemůže, to na tebe jen tak zkouší…“

Tohle a velkou spoustu dalších velmi podobných věcí jsem denně poslouchala a i přes pocit, že to tak není v pořádku a že se mi to někde v hloubi dost příčí, jsem to tak dělala. Chlapečka jsem pochovala, ale brzy zase vrátila do jeho postýlky, v noci spal v postýlce a do té své jsem ho vzala jen výjimečně na kojení nebo ráno po probuzení. Vstávala jsem několikrát za noc, abych k postýlce došla, vyndala ho, vsedě na křesle přiložila k prsu, pak ho do postýlky zase vrátila a šla si lehnout (přitom samotné vstávání a přecházení po místnosti mě tak strašně unavovalo, že jsem přes den byla nevyspalá). Koupila jsem šátek, ale malého v něm ponosila tak málo, že bych to spočítala na prstech. Všude jsem tahala kočárek, který mi začínal být víc a víc odporný. Velmi často jsem se dívala na hodinky a hodnotila, jestli teď „smí“ mít hlad nebo ne a někdy jsem zavřela obě oči a nabídla mu prso dřív, než za dvě a půl hodiny. A pak přišlo tolik prokřičených a proplakaných chvil, kdy jsem stála za dveřmi, bodalo mě u srdce, ale říkala jsem si, že to musím vydržet…

Dnes vím, proč jsem to dělala. I přesto, že jsem pomalu, ale jistě přestávala všem těm radám věřit, cítila jsem obrovský strach z toho, co se stane, když to udělám jinak, po svém, tak, jak to cítím. Bála jsem se, co všechno budu poslouchat, jak mě moje máma odsoudí… Postupně jsem tedy některé z těchto věcí začala měnit a dělat po svém, ale pouze v bezpečí svého domova. Jakmile jsem se ocitla na návštěvě u mámy nebo babičky, najela jsem jejich způsob. Jen aby nebyly konflikty, jen abych měla klid. A všechno fungovalo. Ke konfliktům opravdu nedocházelo, a co víc, ony mě dokonce ještě chválily! Ale někde v hloubi jsem víc a víc cítila, že tím ubližuju nejen sama sobě, ale hlavně tomu maličkému. Jenže jsem se tomu neuměla postavit. A tak vše pokračovalo.

Následovaly další měsíce, chlapeček rostl, já víc a víc jednala tak, jak jsem cítila jako nejlepší (i když i to bylo z mého dnešního pohledu málo) a dovolila si tento způsob projevit i na návštěvách. Setkala jsem se s velkým nesouhlasem, shazováním a ponižováním mě jako matky. Nedokázala jsem to unést a tak jsem při návštěvách vše vrátila do starých zajetých a (jimi) osvědčených kolejí.

Pak chlapeček začal chodit a mluvit, a přišly na řadu rady ohledně výchovy, kterou prý musím odchytit včas. „Snad mu nebudeš dávat na výběr?!  Do toho ho snad nenecháš mluvit? Ty jsi máma a tebe bude poslouchat!  Tady přece nejde o to, jestli chce nebo nechce?! O tom on nerozhoduje!  Neptej se ho pořád na jeho názor, bude si na tebe víc a víc vymýšlet!  Neexistuje, abys ho nechala se vztekat! Jakmile projeví vztek, ihned to zaraz, dej mu na zadek, to si nesmí dovolit! Nenech ho kňourat, vymýšlí si a manipuluje tě!  Odporovat ti nesmí! …“ a zase velká spousta dalších podobných rad, varování a hrozeb. Zase jsem se jimi řídila – ne proto, že bych je uznávala, ale ze strachu mít to jinak…

Následky ale začaly být dost varující. Chlapeček si vybrat neuměl, ani v té nejobyčejnější situaci, takže jsem neustále rozhodovala já. Kdykoli jsem potřebovala, aby mi něco objasnil/vysvětlil, nedokázal to, zarazil se a dusil v sobě vztek a pláč. Neuměl říct, co potřebuje, jen se nadechl a začal plakat (ale pláč potlačoval, takže to bylo velmi vyčerpávající)! Konečně jsem prohlédla a řekla dost! Viděla jsem v něm sebe, když jsem byla malá. Ani já jsem totiž nesměla plakat nebo se zlobit, říkat svůj názor, odporovat nebo o čemkoli (co se týká mě) rozhodovat…

V tu dobu se k nám rozhodlo přijít další děťátko, se kterým jsem byla už od začátku v kontaktu, a které ale záhy odešlo. A mně se spolu s lékařským zákrokem objevily pocity, že se všechno kolem (jakkoli dlouhých) těhotenství a porodů děje špatně, že příště chci všechno jinak! Že chci jinak vlastně úplně všechno! Nejen v dalším těhotenství, ale i ve výchově již narozeného dítěte.

Přišlo léto, byl krásný den a já seděla na lehátku pod stromem. V Lůně jsem cítila holčičku a s ní i velkou odhodlanost a sílu začít všechno jinak. V ruce jsem držela knihu Hovory s porodní bábou, kterou jsem si zrovna přinesla z knihovny. Dívala jsem se na Ivanu na přebalu knihy, na její zářící oči a lehký dotek ruky na kulatém bříšku. Naslouchala děťátku uvnitř. „Tohle všechno já moc chci!“ křičelo něco tam uvnitř… „Chci si těhotenství užívat naplno, chci zářit, být s děťátkem v kontaktu, něžně se ho dotýkat od začátku do konce, naslouchat mu! Naslouchat sobě a svému tělu! Nechci si nic z toho nechat vzít!“ Četla jsem celé odpoledne, vedle mě zrovna seděla moje máma (která mým pochodům kolem těhotenství a porodu nerozuměla a odmítala je, a já se s ní na tohle téma vždycky bála mluvit, raději jsem všechno udělala tak, abych si byla jistá, že mi to schválí). Byl to den, kdy jsem poprvé sebrala odvahu. Den, kdy jsem mluvila ke svojí matce s nadšením a silným přesvědčením, že tohle všechno, co cítím, je správné. Byl to den, kdy jsem se poprvé postavila sama za sebe, svoje dítě (již narozené i to čekající na své zrození), svoje názory a touhy.

Otevřela jsem oči a začala přehodnocovat to, co jsem v životě přijala jako pravidla, fakta, nutnosti… je to všechno pravda? Je to opravdu tak? Jak to vnímám a cítím JÁ? Jak to chci? V tu chvíli jsem věděla, že ke mně přišlo to, co jsem hledala, že přišla odpověď. Chci převzít zodpovědnost sama za sebe. Chci jít po SVÉ vlastní cestě a přivést po ní na svět své dítě. Chci ho porodit přirozeně! Chci ho hýčkat! Chci se k němu chovat tak, jak cítím JÁ! A nejen k němu, i ke svému prvnímu děťátku! V tom horkém odpoledni ve mně vzplálo něco tak velkého, co už nešlo zastavit. Otevřela jsem se svojí nové cestě a šla směrem ke svému cíli.

Starala jsem se o sebe, své dítě i krásné těhotenství, odmítala jsem všechna zbytečná vyšetření a s tím vším vzrůstalo i mé sebevědomí a moje touha po tom rozhodovat o svém těle sama, dělat to, co cítím jako správné. S děťátkem jsem hodně komunikovala – pomocí kresby, dechu, doteku, pohybu, hudby,… a měla jsem pocit, že tu malou holčičku znám tak dobře…

Za svým cílem přirozeně porodit jsem šla tvrdě. Změnilo mě to, dodalo sílu, jako žena jsem ušla velký kus cesty, více dospěla a osamostatnila se. Vybírala jsem porodnice, kde mohu přivést dítě na svět bezpečně a přirozeně, ale dost se lišil význam slova „bezpečný a přirozený“ v mých ústech a v ústech některých lékařů. Nakonec jsem to správné místo našla. Cítila jsem to. Byla jsem tam jako v jiném světě… A přesto, že bylo daleko od mého domova, jsem udělala všechno proto, abych tam mohla být.

Strávila jsem v jednom malém pokoji nedaleko porodnice jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Tichý, něžný, plný. Jen jsem tiše byla s maličkou holčičkou a trpělivě čekala na chvíli, kdy se rozhodne přijít. Přicházela potichu, něžně, stejně jako celých devět měsíců přicházely mé doteky k ní. V porodnici jsem měla prostor jen pro sebe a svůj vlastní porod. Nikdo mě neobtěžoval rutinními zákroky, nikdo do ničeho nezasahoval, nenapomínal mě, nikdo mě neshazoval. Bylo ticho a všechny ženy kolem mě jen čekaly. Mohla jsem naplno vychutnávat každý okamžik, přesně tak, jak cítím a potřebuji. Venku padal sníh, voněla levandule a růže, hořela svíčka, hrála hudba… Moje holčička přicházela s úctou a důstojností. Narodila se jako královna… Držela jsem ji v náručí od první chvíle a s pohledem do jejích očí jsem věděla, že my dvě se známe velmi dobře a že chci začít všechno jinak. Pro ni, pro chlapečka i pro sebe.

Po příchodu domů nastaly velké změny, v první řadě to byla ložnice. Miminkovská postýlka obětovala svou postranici a byla přiražena těsně na mou stranu manželské postele, abych mohla mít maličkou neustále u sebe (díky tomu, že jsem nemusela nikam vstávat a holčička se často obsloužila sama, jsem nezažila jediný den, kdy bych se cítila nevyspalá!). Protože jsme neměli tolik místa, aby byla ještě postýlka prvního chlapečka přiražena těsně k naší posteli z druhé strany, chlapeček začal spát s námi. Tu věc, které se říká dudlík, jsem zasunula hluboko do šuplíku, kočárek zase hluboko do sklepa a zvítězil šátek. Holčičku jsem nosila skoro pořád, venku i doma, když byla vzhůru, i když spala. Nikdy jsem jí nenechala samotnou a už vůbec ne, když plakala. Chovala jsem ji, jak bylo potřeba, kojila tak, jak si řekla (a nejen vsedě, ale i v jiných polohách a dokonce i za chůze v šátku), prso jí půjčovala i k uklidnění či pocitu bezpečí a reagovala jsem na jakékoli její signály a potřeby – např. začínající pláč (a záměrně píšu začínající, protože nikdy nepřešel v nic víc). Po souhlasu zvenčí jsem neprahla, námitek byla spousta, řečí taky, poslouchala jsem urážky i citové vydírání: „Chudinka malinká, trápíš jí, že jí nedáš dudlík, křivíš jí zádíčka šátkem a ona by se přitom chtěla narovnat do kočárku a protáhnout…“, poznámky typu: „Děláš to špatně, počkej za čas, to teprve uvidíš, jak se ti to vymstí! To budeš koukat, jaký ti to přinese ovoce! Budeš mít rozmazlený a nevychovaný děti!“… a následovaly stejné rady jako tenkrát u prvního dítěte. Jenže já už je neposlouchala. A zajímalo mě jen to, jak to máme MY.

Tak, jak jsem přistupovala k maličké holčičce, jsem se snažila přistupovat i k prvnímu chlapečkovi. Šlo to těžce, protože s ním jsem už najela úplně jiný způsob. Ale nevzdávala jsem to. Nabídla jsem mu všechno to, co neměl nebo čeho měl málo, aspoň v rámci možností dohnat, načerpat, nasát. A že toho potřeboval opravdu hodně moc!!! Ale svojí chybu jsem musela aspoň trochu napravit…

Dnes jsou holčičce dva roky a klukovi bude zanedlouho pět. Teprve na konci tohoto roku jsem se dokázala naplno osvobodit od strachu z toho mít věci jinak a po svém. Nemusím za ně bojovat ani si je ustát, dokážu je v klidu žít a i když se mnou kdokoli nesouhlasí, nic si z toho nedělám. Je to můj život a můj způsob, za který se cítím zodpovědná a vnímám ho jako ten nejlepší. Všem nám (mně, manželovi i dětem) je v tom dobře a to je, myslím, nejdůležitější!

A jaké ovoce už dnes vidím u svých roz-MAZLENÝCH dětí? Nebo možná spíš v porovnání s plody, které nesou ty „osvědčené“ rady?

  • Chlapeček (nespící s námi v posteli) to ve svých třech letech začal intenzivně dohánět a teprve po dvou letech takového bažení se se pomalu ubírá směrem ke svojí, i když k naší posteli přiražené postýlce. Holčička (spící s námi v posteli) se už po půlroce takového spaní brala o svůj vlastní spací prostor. Oba rádi večer uléhají do našich postelí, ale před usnutím se překulí do svých. Na spaní dětí v jiné místnosti nijak nespěchám, vím, že to vzejde od nich, v pravý čas – jejich čas. A navíc si to všichni moc užíváme, letí to tak rychle, že na to budeme za nějaký čas jen krásně vzpomínat.
  • Chlapeček (nenošený a mnohem méně chovaný – aby si prý nezvykl, nechtěl pořád nosit a brzy chodil sám) se vozil v kočárku skoro do tří let a kdykoli měl jít pěšky, chtěl nosit. Jistotu a bezpečí, kterou tenkrát necítil mou blízkostí, hledá dodnes a říká si o ní nejrůznějšími způsoby. Holčička (chovaná a nošená každý den – čímž jsem si prý šila bič sama na sebe) se intenzivního nošení nabažila a sama ho přestala „požadovat“ kolem svého půl roku, úplně pak v roce a tři čtvrtě! V kočárku jezdila další čtvrt rok, protože to bylo něco nového, ale od svých necelých dvou let už chodí úplně všude pěšky! Blízkost a jistotu zažívala každodenně v mé blízkosti, takže ji dnes už nepotřebuje hledat…
  • Chlapeček (kojený „na čas“) kolikrát vůbec nezpozoroval, že má hlad, a když mu to došlo, nastala velká scéna. Holčička (kojená podle svých potřeb) si vždy dokázala svůj hlad ohlídat a zpozorovat ho v začátcích. A nejen hlad.
  • Chlapeček (spoustu chvil plačící o samotě) dlouho nedokázal vyjádřit, co potřebuje. Často plakal a nevěděl proč. Ale hlavně ještě dnes neustále vyžaduje mojí pozornost, potřebuje potvrzovat to, co dělá a nemá moc velkou jistotu v krocích směrem do světa. Holčička (jejíž potřeby byly vnímány a nikdy neplakala sama za zavřenými dveřmi) už ve svých dvou letech dokáže říct, co jí trápí a co potřebuje, nepláče, když k tomu nemá důvod, je si jistá v tom, co dělá, vrhá se s důvěrou do světa a vrací se jen přesvědčit, že je vše tak, jak má.
  • Chlapeček (potlačující své emoce) teprve po dvou letech postupného uvolňování a velkého strachu dokáže bezpečně vyjádřit své potřeby, nesouhlas a emoce – vztek a bolest/smutek. Holčička se vyjadřuje snadno a efektivně odjakživa…

Každý si může vybrat, která cesta je pro něj ta pravá. A já jsem si vybrala. U chlapečka pozdě, ale přece. Snažím se. Obě moje teď už „roz-MAZLENÉ“ děti jsou mými velkými učiteli! To oni mě naučili schopnosti žít svůj život a mít věci jinak, stejně tak jako vyjadřovat svůj názor, říkat NE, vybírat si a rozhodovat se. A díky nim jsem začala vnímat i své vlastní potřeby… Ano, jsou to právě děti, které všechno ví, cítí a umí nejlépe. A když jim nechávám prostor, musím (ano, musím, protože jinou možnost pak opravdu nemám:-) se rozvíjet, růst a učit se. Od nich. To oni vědí to, co já jsem za svůj život už zapomněla a teď se to musím učit znovu… A já se to učím pořád, dál, znovu, ráda a s velkou vděčností!

Comments are closed