Můj příběh mateřství

zesrdcedolunaVšechno to začalo před pěti lety, kdy jsme si s mým dobrým přítelem přiznali vzájemnou lásku a po celkem krátkém čase společného vztahu silně zatoužili po děťátku. A ono opravdu přišlo. Z velké lásky. Od začátku jsem naprosto jasně cítila, že hluboko v mém těle roste chlapeček. Bylo to pro mě opravdu významné období, hezky jsem si ho užívala a cítila se naplněná. Jak „zvláštní“, že jsem necítila žádné nevolnosti, neměla oteklé nohy nebo jakékoli jiné těhotenské „příznaky“.

Všechno kolem těhotenství a porodu pro mě byla velká neznámá. Bříško mi pomalu rostlo, líbilo se mi to a cítila jsem, jak zodpovědné tohle období je. Chodila jsem na pravidelné kontroly k lékařce, nic z toho, co se na kontrolách dělo a jaká vyšetření probíhala, mě nezaráželo, brala jsem to tak, že je to prostě běžný normál, že takhle to prostě chodí, že to prostě musím vydržet (proč by ne, všechny ženy přede mnou to vydržely, i když to bylo i nepříjemné). Hlavně mě ale ani nenapadlo, že by mohly někde být i jiné možnosti, než tento „normál“. Když ale lékařka přišla s tím, že chce, abych podstoupila amniocentézu i přesto, že krevní odběry na vývojové vady dopadly dobře, začala jsem protestovat. První protesty vyvolaly další a další nepříjemné chování lékařky a nátlaky, abych podstupovala další a další vyšetření navíc. Vytvářelo to u mě jen stres, vnitřně jsem nesouhlasila, odmítnout jsem dokázala jen velmi málo. S přibývajícím těhotenstvím jsem od ní dostávala pravidelně vynadáno stylem: „Cože? Jak to, že vám tvrdne břicho?! To nesmíte! Vy se otvíráte?! To snad nemyslíte vážně?!“

Z porodu jsem měla strach, z okolí ke mně přicházely jen samé příběhy o utrpení, bolesti, únavě, předpovědi o dlouhé době v případě mého prvního porodu, jak jinak: „musíš to vydržet, vydržela to zatím každá. Když jsi to dítě dělala, tak sis to užívala, tak se opovaž řvát nebo si stěžovat. Když to šlo tam, musí to jít i ven. Nejsi přece žádná hysterka, která by dělala ostudu!“ Něco uvnitř mi říkalo, že tohle přeci není možné, dnes na to pohlížím s nechápavým výrazem… S děťátkem jsem hodně mluvila, poslouchali jsme spolu relaxační hudbu, snažila jsem se odpočívat (i když z dnešního úhlu pohledu to k odpočinku mělo opravdu daleko – do nějakého čtvrtého měsíce jsem dokonce jezdila na kole!), „domluvili jsme se“ spolu dokonce i na rychlém a bezproblémovém porodu.

Kolem 36. týdne těhotenství jsem byla nucena přejít od své lékařky do porodnice, kde jsem plánovala rodit, aby mě ke kontrolám převzali lékaři tohoto oddělení. Bylo to pro mě dost nepříjemné, kontrola každý týden včetně vnitřního vyšetření, každý týden jiní lidé, neznámí lékaři, vše bylo jak na běžícím pásu, anonymní, cizí. Čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem si připadala nemotorná a obrovská, i přesto, že jsem za celé těhotenství přibrala asi jen dvanáct kilo, nelíbila jsem se sama sobě a každý pohled do zrcadla mě děsil. Funěla jsem do schodů a měla pocit, že horší už to být nemůže. Těšila jsem se na den, kdy zase získám zpátky svojí postavu. Zároveň jsem se ale bála, protože z okolí ke mně proudily stále jen ty negativní vzpomínky a zkušenosti s porodem, předpovědi, co všechno by se mohlo stát… Dostala jsem tenkrát snad jen jednu jedinou pozitivní odezvu od známé, která nedávno rodila, a té jsem se držela a snažila se ji vnímat jako svou možnost – „porod se dá vydržet, není to tak strašné, jak všichni říkají…“.

Pak přišel poslední večer s děťátkem pod srdcem, poslední fotografování bříška a v noci se dostavily porodní bolesti. Po druhé hodině jsem s přítelem a stahy po pěti minutách dorazila do porodnice. Sestra, která měla službu, nás nechala dlouho stát před zavřenými dveřmi a telefonem se nás vyptávala, proč zvoníme, místo toho, aby otevřela. V tu chvíli přišel stah, nebyla jsem schopná jí tedy na její otázku odpovědět, což vyvolalo její nepříjemnou reakci. K mému tehdejšímu nadšení byla zrovna jedna ze sester ta, kterou jsem znala z těhotenského cvičení. Lékařku, která měla službu, jsem zase poznala v předporodním kurzu. Známé obličeje mě uklidnily. Zato všechno, co se začalo odehrávat potom, mě spíš zneklidňovalo. Tenkrát jsem to ale, stejně jako kontroly a všechna vyšetření kolem, brala jako běžnou věc, kterou musím podstoupit, protože takhle to prostě chodí. A tak jsem proti ničemu neprotestovala. Držela jsem „hubu a krok“ a byla poslušná rodička. Převlékla jsem se, nechala si změřit monitor, bez jakýchkoli informací mi jedna ze sester podala klystýr a lékařka mi provedla protržení plodových obalů a oznámila otevření na 4 cm. Bolesti začaly být nesnesitelné, ale ne ty porodní, spíš to, co se mi dělo ve střevech. Chodila jsem místností mezi personálem a poslouchala příkazy: „Musíte to vydržet, minimálně pět minut nesmíte na záchod! Musíte se jít minimálně čtyřikrát vyprázdnit.“ Více než na děťátko a porod samotný jsem se tehdy soustředila na to, aby nedošlo k něčemu, co se po mně nechce, nebo abych udělala to, co se po mně požaduje. Strávila jsem pak chvíli ve sprše, což byla chvilka v klidu. Následovalo vnitřní vyšetření, sestra do mě doslova vrazila ruku, až jsem vykřikla. Ihned salva námitek, že takhle tady křičet nemůžu, ať jsem potichu a soustředím se na dýchání – hezky tak, jak jsme vás to učili!

Děťátko se chystalo na svět. Přešla jsem tedy na porodní sál, na křeslo, kam mi přivázali nohy, a přikazovali „tlačte!“ i v době, kdy jsem to tak absolutně necítila. Mezitím do mě něco napíchali, ani nevím, co to bylo, nikdo mi to neřekl, jen jsem zaslechla lékařku říkat: „Dejte jí něco na utlumení.“ A sestra na to odpověděla: „Už jsem to do ní dávno naprala.“ Nechápala jsem, proč by mě měl někdo utlumovat v době, kdy rodím své dítě, ale to už bylo stejně pozdě cokoli namítat… Stejně tak mi bez jakéhokoli upozornění provedli nástřih hráze, který posléze zhodnotili jako čistě preventivní, čehož možná ani nebylo třeba. Poslušně jsem tlačila, vší silou a v tichosti. Přítel mě držel za ruku a byl velkou podporou, i když tohle byl jediný okamžik z celé doby v porodnici, kdy jsem ho vnímala. Jedna ze sester mi začala skákat po břiše, aby se dítě rychleji narodilo. Necítila jsem s ním žádné spojení, žádný kontakt, nevnímala jsem, jak přichází, jen poslední chvilku, kdy z mého těla vyklouzlo lékařce do rukou. Přišel chlapeček, Matoušek. Ve čtvrt na pět ráno. Na první porod opravdu rychlost. Chlapečka ihned odstřihli od pupeční šňůry a odnesli vyšetřovat, ani jsem se ho nedotkla. Placentu ze mě lékařka tahala za pupečník a jedna ze sester jí v tom pomáhala svým způsobem skákání po mém břiše. Svých žeber jsem se po té noci nemohla ani dotknout ještě další tři týdny. Následovalo ošetřování poranění a velké pochvaly za to, jak jsem krásně a hlavně tiše porodila. Chlapečka měl mezitím aspoň tatínek, pak ho ke mně na chvilku přinesla dětská sestra, přidržela ho pár vteřin ve vzduchu nad mým prsem, prohlásila, že by ode mě stejně nechtěl pít a odnesla ho na jiné oddělení do inkubátoru – i přesto, že byl naprosto v pořádku a měl běžnou tělesnou teplotu. Já jsem pak musela ještě dvě hodiny zůstat ležet na posteli na porodním sále. Děťátko bylo kdo ví kde, samo, bez jediného mého doteku. Byla jsem na sebe tenkrát pyšná, že jsem porod tak krásně zvládla, že nejsem ani unavená, jsem čilá a „silná“… ale někde uvnitř jsem byla neskutečně slabá a cítila obrovskou bolest, protože děťátko, které jsem tak dlouho měla pod srdcem, bylo najednou pryč. A já nevěděla, kde je, co se s ním děje a kdy ho uvidím.

Po povinném dvouhodinovém klidovém režimu jsem byla převezena na oddělení novorozenců a šestinedělí, kde jsem další čtyři hodiny musela čekat, než se uráčili mi dítě vrátit. Nechápala jsem, jakým právem mi ho někdo cizí odnese a rozhoduje o tom, kde bude a co se s ním bude dít. Ale nebyla jsem tenkrát schopná se důrazně ozvat, a tak jsem jen trpělivě čekala a dívala se ke dveřím. Konečně ho přinesli, konečně jsem ho držela v náručí a mohla si ho poprvé prohlédnout, poprvé se ho dotknout. Ale najednou přišlo něco zvláštního… musela jsem si pořád opakovat: „Tohle je moje děťátko, můj chlapeček…“ a bohužel jsem si to opakovala ještě týden dva po příchodu domů, abych to mohla pocítit opravdově, ne jen rozumově. Chlapeček byl klidný, velká láska, s jakou jsem ho nosila a přijala, se mi od něj vracela… a pak už jsme byli jen spolu.

Svůj první porod jsem tenkrát brala jako svou pýchu. Opravdu jsem byla sama na sebe pyšná, jak jsem to krásně zvládla, styděla jsem se ještě dlouho za ten jeden jediný výkřik, který ze mě vyšel. Chválili mě i lidi kolem, jak jsem byla statečná a „poslušná“. Všude jsem o porodu vyprávěla jako o nádherném zážitku, který jsem si užila. Určitě porod krásný byl, sám o sobě, ale postupně mi víc a víc docházelo, že slovo „užít“ by bylo lépe nahradit jiným – přežít. Kolik zbytečných zásahů se odehrálo, co všechno bylo zbytečné, čemu se dalo předejít… Co všechno z toho krásného okamžiku zrození udělalo nedůstojný příchod na svět. A mohlo to být jinak. Ale na druhou stranu si říkám, že to muselo být právě takhle, abych mohla vyrůst a jít někam dál, hledat jiné možnosti. Postupně jsem si pomaličku začala skládat vlastní obraz toho, co je pro mě krásný porod. A o svém prvním jsem v této souvislosti mluvila míň a míň. Porod jako takový jsem vždycky podávala jako krásnou a jedinečnou věc, kterou si žena může nádherně prožít a z okolí ke mně přicházely zpátky jen nechápavé pohledy a slova o hrůze…

Uběhl nějaký čas, s přítelem jsme se vzali a já zatoužila po dalším děťátku. Manžel souhlasil a rozhodli jsme se všemu nechat volný průběh. Jenže moje netrpělivost a přílišné plánování tomuto volnému průběhu dost překážely. Plánování detailů bylo tak obrovské, že se z toho můj muž začal cítit dost nepříjemně. Každý večer se naše postel stávala „výrobnou“ dětí… bez radosti, bez lásky, s tlakem. Takže jsem ani nezpozorovala, že k nám děťátko opravdu přišlo. A i přesto, že moje touha byla tak velká, nechovala jsem se jako žena, která chce přivítat dítě. Nevěděla jsem, že už je se mnou. Jeden večer jsem spolu s kamarády poseděla v hospodě. Dlouho do noci. S velkým množstvím alkoholu. Moje tělo pak na tu nerovnováhu zareagovalo rychle a skřípnutá záda mě donutila týden ležet a nechat přicházet, co bylo třeba. Lékaři mi na odblokování zad dali léky. A tehdy už jsem začínala lehce cítit, že tohle všechno, co se událo, není v pořádku. Po potvrzení těhotenství testem jsem se s děťátkem snažila co nejvíc spojit. Cítila jsem holčičku a snažila jsem se zapomenout na všechno, co jsem předtím dělala, co jsem pokazila… jako by to nebylo. Snažila jsem se to odříznout. A víc a víc jsem se těšila, až překlenu to „kritické období“ prvních měsíců a v klidu si donosím děťátko. Možná byla „chyba“ v tom sledu událostí, které jsem dopustila, možná děťátko vnímalo moje pochybnosti, jestli ho po tom všem budu schopná donosit a jestli bude v pořádku, možná ty moje přílišné tlaky byly moc… nejspíš tohle všechno hrálo velkou roli. Dnes vnímám, jak velkými tlaky jsem na všechno působila. Nenechávala jsem život plynout, chtěla jsem to všechno pěkně naplánovat. Uteklo prvních osm týdnů a děťátko odešlo. Moje ženská lékařka tenkrát zareagovala přímo strašně. Mluvila se mnou stylem, jako bych někde na ulici ztratila knoflík, byla na mě nepříjemná, ona i její sestra. Po návratu z nemocnice mi na kontrole hned mezi dveřmi vynadala, aniž bych já sama o čemkoli takovém začala mluvit, že si přece nemyslím, že budu mít ještě děti?! Mluvila na mě milionem latinských slov, kterým jsem nerozuměla, a když jsem se na cokoli zeptala, jen se na mě podívala jako na hloupou, která nezná základní věci. V ten den jsem se rozhodla, že už se u ní neobjevím, že musím najít někoho jiného, kdo by se mnou aspoň zacházel citlivě. Objevil se lékař, muž (což je jedna z věcí, se kterou dodnes bojuji, ale lepší citlivý muž než necitelná žena), který se mě ujal. Celá tahle událost, hlavně samovolný potrat, pro mě byla obrovská rána, vyvolalo to ve mně obrovské výčitky, začaly se vynořovat právě ty věci, které jsem se snažila sama před sebou někam schovat. Moje cena coby ženy byla totálně ztracená, přišel obrovský strach, jestli budu ještě někdy schopná donosit dítě… Celé to bylo i velkým zásahem mezi mě a manžela, a na chvíli tím utrpěl i můj vztah s prvním chlapečkem. Léčila jsem sama sebe hlavně pomocí automatické kresby, velmi úspěšně. Tenkrát jsem s odstupem času pochopila, co všechno mi to mělo ukázat a jakým směrem mě to v mém životě jako ženu a matku mělo obrátit a posunout. Intenzivní a opravdu poučný příběh, díky kterému jsem našla cestu ke svému ženství i mateřství…

Uběhlo půl roku, kdy jsme s manželem zažívali obrovskou krizi, o níž jsem si myslela, že už z ní nenajdeme společnou cestu ven. Ale pak přišel večer, kdy jsme společně dokázali otevřít staré rány a citlivá témata. Ten večer byl moc těžký pro nás pro oba, ale spojil nás zase dohromady ve velké lásce. Ten večer jsme společně odhodili veškeré výčitky vůči minulosti, strach z budoucnosti a vůbec z přání mít ještě děťátko. Společně jsme otevřeli cestu, po které může přijít další dítě, pokud to tak má být… Ten večer byl obrovský a plný lásky… a děťátko opravdu přišlo. Cítila jsem to od prvního okamžiku a tělo mi dávalo velmi jasné signály. Pozitivní signály, žádné nevolnosti, žádné problémy, jen krásné vibrace, které se nedaly přehlédnout a s ničím jiným splést. Jasně jsem cítila, že nosím holčičku.

Od první chvíle jsem věděla, že tentokrát chci všechno úplně jinak. Cítila jsem se nádherně, byla jsem naplněná až po okraj a všechno bylo v naprostém pořádku. Nepřipadala jsem si ani trochu nemocná a nechápala jsem, proč bych měla chodit k lékaři, který se ke mně tak chová, ale tak daleko, abych dokázala až tolik „odporovat“, jsem nebyla. První návštěvu jsem oddálila, jak nejvíc to bylo možné. Lékař, kterého jsem navštěvovala, mi potvrdil těhotenství, což pro mě nebylo podstatné, jasně jsem to přeci sama cítila, nepotřebovala jsem nic potvrzovat! Hledal stále všemožná rizika, která by mohla přijít (i když tu ve skutečnosti žádná taková nebyla, což se potvrdilo vyšetřeními, ale „co kdyby náhodou“), potřeboval dodržovat tabulky. Nezazlívala jsem mu to, dělal svou práci (podle mě ale bezproblémové těhotenství nepatří do rukou lékařů) a mě to naučilo se ozvat, postavit se sama za sebe tak, jak to cítím jako správné. Vyžadoval všechna vyšetření, nařizoval, nenabízel „je tu možnost“, ale říkal „musíte“… a tenkrát jsem se tomu postavila. Odmítala jsem všechno, co nebylo nezbytně nutné – například test na vývojové vady, protože jsem přijímala děťátko takové, jaké je, a i kdybych měla tisíc těch nejhorších výsledků, přijímala bych ho zrovna tak a nikdy bych do svého těhotenství nenechala zasáhnout a děťátko si vzít. I za cenu, že bych s tím malým tvorečkem měla prožít jen jednu jedinou minutu života. S lékařem bylo kolikrát trochu těžké se domluvit, protože přicházel s tisíci argumenty, co všechno by ale mohlo být špatně, že vyšetření podstoupit musím, že se to dělá. Neuspěl. Musela jsem svoje NE sice zopakovat několikrát a důrazně, ale cítila jsem se konečně svobodně – já rozhoduji o svém těle a dítěti, ne někdo zvenku. Stejně tak jsem odmítala některá další vyšetření, a když s lékařem prostě nebyla řeč, jednoduše jsem na vyšetření nepřišla. Nemohl mě nutit. Svá rozhodnutí jsem cítila jako správná a plně jsem za to přijímala zodpovědnost.

S děťátkem jsem od začátku hodně komunikovala, hlavně pomocí automatické kresby (maličká prostřednictvím mojí ruky namalovala tolik nádherných obrazů!). Relaxovala jsem, odpočívala – tentokrát byl odpočinek opravdu odpočinkem v takové formě, kterou jsem si nikdy v životě nedovolila a dokonce ji vnímala jako něco špatného nebo jako lenost. Tančila jsem, poslouchala hudbu, malovala, dotýkala se děťátka a vnímala všechno, co je mu příjemné a co není. Třeba jakýkoli můj rychlejší pohyb mu doslova vadil, tak jsem se zklidnila na všech úrovních – psychicky i fyzicky. Komunikace se mezi námi rozvinula natolik, že jakékoli sdělení miminka ke mně rychle velmi jasně přišlo a já na to dokázala reagovat. Kdybych si to neprožila, myslela bych, že něco takového je neskutečné a nemožné… bylo to nádherné, hlavou nevysvětlitelné, ale přesto skutečné a pravdivé. A jak plynuly dny, začala jsem řešit otázku porodu. Sama i s děťátkem, právě prostřednictvím naší osvědčené kresby.

Víc a víc ke mně přicházely myšlenky na porod doma. Bezpečí, soukromí, útulno, vlastní tempo, čas a prostor pro komunikaci s děťátkem, a hlavně přímý kontakt bezprostředně po porodu tak dlouho, jak budeme potřebovat. Víc a víc jsem nad touto možností přemýšlela a cítila potřebu si ji otevřít. Mít ji, i kdybych ji nakonec nevyužila. Věděla jsem, že porodnice, kde se narodil můj chlapeček, je opravdu až posledním a nouzovým řešením. Další porodnice byly podobné a ty „osvícené“ byly prostě moc daleko. Většina lidí kolem, kteří o mých myšlenkách věděli, měli strach, nesouhlasili a snažili se mě odradit těmi nejhoršími možnými způsoby a předpověďmi. S mužem jsme všechno probrali, ze začátku myšlence porodu doma nebyl vůbec nakloněný, ale postupem času působil svolněji a jak říkal, nechával to na mně. A protože do té doby jsem si jen stěžovala a plakala, že jsem oběť, která nemá jinou možnost než rodit v porodnici, kde mají postupy, se kterými se neztotožňuji, tak jsem pro to, aby to mohlo být jinak, musela začít taky něco dělat.

Našla jsem si porodní asistentku a sjednala si schůzku. Pořídila jsem si spoustu knížek, ze kterých jsem načetla informace, setkávala se s ženami, které doma rodily. Na konzultaci k porodní asistentce jsme dorazili oba s manželem, pro mě to bylo tenkrát potvrzení, že „do toho jde se mnou“. Pro něj to ale byla – jak se později ukázalo – jen informativní schůzka, na které se o tom porodu doma něco dozví. Špatně jsme komunikovali, každý se svou verzí, které se nám vzájemně tříštily, a my si toho vážně dlouho vůbec nevšimli!!! Od asistentky jsem odjížděla nadšená, s krásným pocitem, že to je ono, že jsme na správné cestě. Ale správná cesta vedla jinam. Netrvalo dlouho a všude kolem se začaly objevovat boje proti porodním asistentkám, porodům doma a dokonce i proti malým porodnicím, které jsou „alternativní“ (nazývat přirozený porod alternativou mě dost uráží). Byly toho plné televize, internet, zakopávala jsem o to na každém kroku a vyvolávalo to ve mně obrovskou paniku… a k tomu začaly velké spory právě kvůli porodu doma i mezi námi s mužem. Začal se vyjadřovat, že si to takhle nepřeje, že má strach, abych rodila sama (protože asistentka byla celkem zdaleka a vzhledem k rychlosti mého prvního porodu předpokládala, že nedorazí včas a rodit budeme sami), že bych mohla přece jít porodit tam, kde už jsem jednou rodila, že jsem to jednou vydržela, tak to tu chvilku vydržím znovu. Vnímala jsem to jako jeho nedůvěru vůči mně jako ženě, že snad neumím porodit dítě, a co jsem věděla jistě, bylo, že tentokrát narození svého děťátka nechci vydržet ani přežít, ale prožít! A za tím jsem si tvrdě stála. Jenže spory byly větší a větší a já začala cítit, že tady pro boj není místo. Že boj a nesoulad nás dvou by porodu doma mohl spíš uškodit. Začala jsem taky vnímat, že jeho „nedůvěra“ možná jen zrcadlí nějakou mou vlastní. A nadešel den, kdy jsem se k celé věci postavila pravdivě a byla ochotná se toho, čeho se zuby nehty držím, pustit, protože správná cesta asi vede jinudy… Přišla pravda – sama mám obavy, raději bych rodila někde s jistotou, což „sama doma“ není, i když představa prostředí domova je hezká. A není se za co stydět, necítím se na to, na tom není nic špatného, právě přiznání si takových důležitých věcí a pravdivost je o mé ženské síle…

Pustila jsem se. A rozevřel se přede mnou obrovský prostor plný prázdna. Jen jsem byla a důvěřovala, že přijde to, co přijít má. To prázdno, do kterého člověk s důvěrou padá, dokáže být děsivé, ale taky nádherné. Tak jsem ho zažila já – nádherné. Chvilku se nic nedělo, ale pak začaly přicházet další možnosti. Když ne doma, pak jedině v porodnici, kde mě nechají přirozeně porodit. Můj lékař zrovna musel odjet na tři měsíce (což byly zároveň moje tři poslední měsíce těhotenství) na stáž. Obávala jsem se, co se mnou bude dál, kdo mě zase bude „léčit“… naštěstí vše se dělo v můj prospěch, můj lékař si mě u sebe nechal do poslední možné chvíle (i za cenu, že kvůli tomu přijede), abych nemusela absolvovat právě mnou obávané návštěvy a prohlídky u desítek cizích lékařů. Poslední pokus a šance pro tuto porodnici, kde se narodil můj chlapeček: „Našel by se tady v porodnici aspoň jeden jediný lékař, který by podporoval přirozený porod? Žádné zbytečné zásahy?“ Odpověď byla strašná: „No, klidně to můžeme zařídit tak, abyste rodila o víkendu, až budu sloužit já, abych ten porod mohl vést.“ To byl konec. Jaké vést? To JÁ budu rodit! Jaké zařídit na víkend? Co je na tom přirozeného?! Definitivní konec této porodnice v mých očích – tady NE!

Další možnost: Mělník, Neratovice, Vrchlabí. Po zjištění všech pro a proti a shod s mými požadavky zbylo už jen Vrchlabí. Ale je tak daleko?! Přišlo další období paniky. Dvouhodinová vzdálenost, porod chci prožít celý na místě, ne rodit cestou autem, doma dvou a půl letý chlapeček, kterého jsem chtěla mít u sebe, muž, kterého jsem „chtěla“ u porodu, ale který musel být v práci, drahé ubytování… jak to všechno skloubit? Nešlo to. Zase byla ta správná cesta kousek jinde… zase tu byla nutnost pustit se do prázdna a důvěřovat.

Porod je ženskou záležitostí, znělo mi pořád v uších, chce můj muž být vůbec u toho? Chci ho tam? Nechtěla jsem tam vlastně žádného muže. Vnímala jsem víc a víc tu posvátnost okamžiku zrození, který je čistě ženský. Je na mně, jak to všechno proběhne a kdo tomu bude přítomen. Věděla jsem jistě, že chci porod prožít co nejkrásněji v kruhu žen a že ho chci předat dál jako obrovský naplňující zážitek, smysl ženství… svojí maličké holčičce. Jako nejlepší řešení mi přišlo sdílet zrození s mojí sestrou, dvojčetem. Od první chvíle, kdy jsem přání vyslovila, jsme obě věděly, že je to tak správně.

Přišla první návštěva Vrchlabské porodnice, kam jsem vyrazila se sestrou i s manželem. Hned jak jsme vstoupili do budovy nemocnice, mě zalil krásný pocit. Vůbec se to nedalo srovnat s atmosférou, na kterou jsem byla do té doby „zvyklá“. Při vstupu do porodnice atmosféra ještě zkrásněla. Ticho, klid, útulno… Ihned se mě ujala jedna z porodních asistentek, v klidu se mnou všechno sepsala a probrala, porodní plán nakonec skončil jako „bezpředmětný“, protože všechny moje požadavky jsou tam standardní a běžné, jinak to je jen ve výjimečných případech. Provedla nás po porodnici, ukázala nám relaxační pokoje s velkou vanou, aroma lampičkou, přehrávačem, porodním vakem, stoličkou, žíněnkou… Nakonec jsem šla k primáři – kdybych měla jednat podle toho, jak to běžně chodí v místě mého bydliště, měla bych se už u dveří svlékat od pasu dolů. Tady si mě pan primář posadil vedle sebe, usmál se, zeptal se, jak se mám, jak se cítím, proč chci rodit ve Vrchlabí, pochválil okolí mého bydliště, že je tam nádherně, zhodnotil nějaké papíry a zápisy vyšetření, co udělala asistentka, zase se usmál a řekl, že se bude moc těšit za týden. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů! Jak v úplně jiném světě! Tohle nezažít, tak mám pocit, že to, jak to chodí jinde, je prostě normální a chodí to takhle všude a člověk se tomu musí buď přizpůsobit, nebo proti tomu bojovat. Úplně jiná atmosféra, úplně jiný přístup, úplně jiné všechno! Byla jsem nadšená, cítila obrovskou vděčnost za to, že to ke mně přišlo, že mám možnost tam být a za týden se tam nastěhovat a využít tohle skvělé prostředí ke krásnému porodu. A od miminka jsem cítila úžasně obrovskou pozitivní odezvu!!! Aby ne, kdo by za to nebyl rád…

Vše ostatní se zařídilo vlastně samo. Po dlouhém shánění ubytování ve Vrchlabí jsem narazila na poslední možnost, privát. Nejenže paní zareagovala hned a moc příjemně, ale ještě bylo ubytování ze všech nejlevnější a nejbližší porodnici (300 m od ní). Cítila jsem, že i přes několik termínů porodu, které mi lékař neustále měnil, i přesto, že já to věděla a cítila nejlíp, porodím jindy. Na začátku prosince. Naskakovalo mi kolem pátého. Proto jsem se podle toho zařídila. Opět zvenčí přicházely námitky na moje počínání, které se snažily zpochybnit to, co sama nejlíp cítím: „Jak můžeš vědět, kdy porodíš? Jak bys to mohla cítit? To je nesmysl, jak tomu můžeš věřit? Co když prostě neporodíš a budeš tam trčet třeba celej měsíc?“ Ale zviklat jsem se nenechala a dál komunikovala s děťátkem a vnímala sama sebe. 1. prosince jsme se sestrou odjely do Vrchlabí, že zůstaneme do desátého. Co bude dál, se uvidí, to jsem chtěla řešit až v případě, že to bude aktuální. Muž zůstal doma s chlapečkem, který s mým odjezdem neměl sebemenší problém. A já byla za své počínání ráda a vděčná sama sobě – která maminka by sama sobě dovolila odjet od domácnosti, od rodiny, od dítěte, nechat ho tatínkovi a babičkám, a věnovat se jen sama sobě a právě přicházejícímu životu? Pro mě to byla obrovská zkušenost, stejně tak jako celý můj záměr – stát si sama za sebou, za děťátkem, svými pocity a jít svou cestou k cíli, který se mi jeví jako správný. Najít si možnost, která mi bude vyhovovat, možnost, díky které budu moci začít a předat dál novou podobu citlivého tématu – porodu – v linii žen naší rodiny… nepřežívat, prožívat!

Ubytovaly jsme se a užívaly si krásný čas. Odpočívaly jsme, relaxovaly, malovaly, tančily, chodily ven, na co zrovna která z nás měla chuť. Po letech jsme se zase dostaly tak blízko jedna druhé, cítily se, naladily… Čas získal úplně jiný rozměr. Byly jsme tam sedm dní. Sedm dní čekání a velké trpělivosti. Dny plynuly jako jeden velký celek, hodiny nehrály žádnou roli, vše jen bylo… tady a teď. Všechen ten čas jsem věnovala sama sobě a děťátku. Nikdy jsem nezažila nic intenzivnějšího, nic krásnějšího, než tohle ženské sdílení. Užívala jsem si svoje krásné zaoblené tělo, líbilo se mi víc a víc. Měla jsem celkem malé bříško, chodila jsem s lehkostí, pýchou… Představovala jsem si krásný porod v jednom z relaxačních pokojů, v noci, v šeru.

Po šesti dnech pobytu jsem začala být nervózní. Do hlavy mi vlezly pochybnosti o tom, jestli to opravdu cítím správně, a co když skutečně neporodím do toho stanoveného desátého. Denně mi volali různí lidé s první otázkou místo pozdravu: „Tak co? Už rodíš? Slyším, že nemáš stahy po pěti minutách a jsi vysmátá, tak to ještě rodit nebudeš. A je už po pátém, jak to, žes ještě neporodila? Tos to teda asi nějak špatně odhadla…“ Proč bych neměla být veselá jenom proto, že se blíží narození mojí holčičky? Byly to pro mě chvíle, kdy jsem musela ustát hodně. Pak jsem přestala telefony i zvedat. Cítila jsem se hodně bídně a poplakala si kvůli čekání, které mi přišlo už moc dlouhé. Toho odpoledne jsem si ale najednou uvědomila, že děťátko na něco čeká. Možná právě na to, až mu přestanu dávat termíny, dokdy se má narodit. Možná potřebuje, abych to nechala jen na něm. A tak jsem se s maličkou spojila, namalovala jí krásný obraz, který říkal, že má přesně tolik času, kolik potřebuje. A moje sestra mi toho večera řekla: „Víš, největší tma je vždycky před svítáním.“ Rezonovalo to ve mně, protože od začátku mi právě svítání nějak souviselo s mým blížícím se porodem…
Byl večer. Po dni, který mu předcházel, dost klidný a tichý. S pocitem, že s tichem pomalu přichází moje holčička, jsem se uložila a usnula. Chvíle spánku střídaly mírné pravidelné tlaky. Uprostřed noci jsme se s jistotou, že ta výjimečná chvíle už přichází, se sestrou tiše vydaly směrem k porodnici. Šly jsme velmi pomalu a v klidu, sníh nám tiše padal do vlasů a ve vzduchu byla cítit ta nádherná atmosféra, jedinečnost a posvátnost blížícího se příchodu. To velké očekávání. Obrovské, prostorné jako moje tělo a cesta, po které se chystalo děťátko přijít. Víc a víc jsem se nořila hluboko k němu, k sobě, do svého těla, dolů, do středu. Vše bylo v pořádku, byly jsme v bezpečí.

Přijali nás v klidu a nechali samotné v mém vysněném relaxačním pokoji. Bylo šero, voněla levandule a růže, hořela svíčka, hrála hudba. Houpala jsem děťátko uvnitř i sama sebe, cítila velké naplnění, vnímala holčičku i každý její maličký posun vstříc světu venku. Vnímala jsem intenzitu, s jakou se ta krásná věc děje. Naslouchala svému tělu, jeho potřebám, pocitům a nechala ho projevovat vše, co přicházelo. Dech i hlas následovaly doširoka se otevírající tělo a jeho pohyby. Bylo to smyslné a přirozené.

Klečela jsem na zemi, opodál tiše postávaly dvě porodní asistentky, byla jsem soustředěná sama na sebe a na holčičku. Cítila jsem obrovskou důležitost přítomnosti své sestry, vnímala její podporu, sdílení. Jako bychom v té chvíli byly jednou, tolik jsme byly propojené. Hřejivé doteky této ženy, která je mi celý život nejbližší, mi v době stahů dodávaly energii. Doteky přicházely velmi jemně. Na záda, ramena… Moje dlaně se pod těžkou horkou peřinou, do které jsem nořila svoje ruce a obličej, setkávaly s jejími. Ty dlaně mi s láskou hladily vlasy, odkrývaly obličej pod nimi a chladily ho svými doteky. I naše pohledy se setkávaly s velkou tichostí a posvátností… vše bylo tak čisté, tak ženské. Moje holčička přicházela. S úctou a důstojností. Vnímala jsem každý její pohyb.

Vše vzrůstalo a dovršovalo se. Pokojem zněla indiánská píseň Wendeyaho (kterou tamní ženy vítají každý den Slunce), a z mého lůna vyšlo Slunce… V půl páté ráno, hodinu poté, co jsem usedla na míč v pokoji. Můj porod byl pro mě velkým svítáním, z temnoty mého těla se rozzářilo světlo. Johanka přišla v obrovské lásce, naplnění, dovršení. Držela jsem ji v náručí, tiskla ji na svou kůži, byly jsme stále ještě propojené pupeční šňůrou… dívala jsem se jí do očí. Do těch hlubokých, moudrých očí, které prozrazovaly něco tajného o prastaré duši, která se zrodila v tom malém tělíčku. Vnímala jsem, jak moc se my dvě známe, cítila velký příliv energie, krásný pocit naplnění mého ženství a mateřství. A zároveň velkou úctu a respekt před tím, co je větší než já…

Přestřihli pupeční šňůru a po chvilce tiše, měkce a hřejivě vyklouzla placenta. Žádné poranění, žádné zbytečné zdržování, žádné odloučení. Byly jsme už stále spolu. Všechny tři jsme ležely v posteli a vnímaly první nové okamžiky. Bylo to nádherné, citlivé a něžné.

Příchodem Johanky jako by se otevřely tajné komnaty, otřáslo to celým mým životem v základech a teď je třeba začít budovat a stavět vše znovu a jinak. Johanka je moje malá Velká učitelka. Díky ní jsem pochopila hodně souvislostí a moc se toho naučila – o sobě, svém ženství, mateřství, trpělivosti, důvěře, otevřenosti novým možnostem…

Díky tomuto příběhu vidím, jak jsem se ve svém životě posunula a kam jsem se až dostala. Všechny moje děti – i to nenarozené – mi v tom pomohly a byly mými učiteli. V průběhu těhotenství i následujících dní mi dávaly a stále dávají velké možnosti se učit, růst a kráčet dál a stále pevněji po své cestě. A já se od nich chci s vděčností učit víc a víc…

Comments are closed